Fousek z veverčí rodiny
Dovolte, abych vám představila Fouska. Fousek je u nás doma teprve pár týdnů – vykoukl na mne z regálu antikvariátu a už jsem ho nedala. Tohle leporelo je totiž pro podzimní dny, kdy se s Prckem cestou ze školky s požitkem brouzdáme haldami šustícího barevného listí, jako stvořené!
Podzim mám ráda. Kolem školky se válí pestré závěje javorových listů. Jejich vůně mi připomíná dětství a chvíle, kdy mě přesně do téhle školky vodili naši.
Leporelo o zrzavém veverčákovi, který sbíral zásoby na zimu po svém, nakreslil jeden ze špičkových českých ilustrátorů – Karel Franta. Často pracoval v tandemu s Jiřím Havlem a už jsem o něm psala v souvislosti s jejich leporelem Dědeček a sedm loupežníků, tady. Ty obrázky jsou vážně nádherné. Dýchají paletou podzimních barev.
Veverčák Fousek na ostatní veverky působí dojmem, jako by si z nadcházejícího zimního období vůbec nic nedělal. Neplní spíž oříšky, žaludy ani houbami. Jen tak lelkuje… Později, uprostřed mrazivých bílých závějí se ale ukáže, že Fousek přece jen na podzim něco do zásoby sbíral: Sluneční paprsky, teplá slova a barvy. Aby jimi mohl potěšit ostatní.
„Pročpak nepracuješ, Fousku?“ ptaly se veverky. „Vždyť já pracuju,“ řekl Fousek. „Sbírám sluníčko. Žima bude studená a tmavá. Budeme ho potřebovat.“
Autorkou textu je Naďa Klevisová. Novinářka, která v současnosti působí v kulturní redakci Hospodářských novin. Šlo o její první a jediné leporelo – jinak se věnovala především překladům.
„Knížka vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná Naďa Klevisová. „Jednou se na mě obrátili z nakladatelství Panorama s nápadem, ať jim zkusím něco nabídnout. Věděli totiž, že mě dětská literatura zajímá, působila jsem jako externí lektorka Albatrosu.“
Autorka měla tehdy doma malou dcerku, které před spaním pravidelně vymýšlela a vyprávěla nekonečné seriály pohádek. A tak jí nedělalo problém vymyslet příběh o veverkách.
„Fousek je o poezii a o tom, k čemu je v životě umění. A umělci,“ vysvětluje Naďa Klevisová. V době, kdy leporelo vzniklo, bydlela s rodinou ve stejném domě jako Jiří Žáček. „Dcera Michaela, která je dnes spisovatelkou, měla dětský pokoj přímo nad jeho pracovnou. Díky němu jsme se potkávali s básníky, kupovali poezii a brali ji jako součást každodenního života. Vzpomínám si, jak dcera jednou, asi v osmi letech, přišla domů z návštěvy u spolužačky a říkala s údivem: ,Víš, že jsou lidi, co vůbec nic nepíšou?´“
A co vy? Nasbírali jste si během uplynulého víkendu dost sluníčka do zásoby? Nebude, nebude!
