Blue Penguin. Zimní novinka Petra Horáčka

Lucie Doporučujeme, Recenze 24.2.2016

Nejnovější knížka Petra Horáčka už vlastně není tak úplně nová, protože vyšla v listopadu. Je ale jedním z nejkrásnějších zimních čtení, jaké znám. A zároveň se těším i na to, že ji vytáhneme, až bude zas v srpnu na teploměru 37 stupňů. (Loni jsme žádné knížky se sněhovou vánicí neměli, takže jsme se museli ochlazovat pouštěním seriálu Pingu.)

Ptáky maluje Petr Horáček obzvlášť rád. Vyžívá se v nich. A díky tomu tu po papuchalkovi Petrovi či huse Líze máme roztomilého tučňáka. To se takhle jednou narodil malý tučňák. Ale vypadal trochu jinak než ostatní malí tučňáci – byl totiž modrý. On sám na tom neviděl nic zvláštního, cítil se být tučňákem, tak co. Ale ostatní usoudili, že je nějaký divný a stranili se ho.

Modrý tučňák tedy sedával sám a zpíval si. Zpíval písničku o velrybě, o které se mu za nocí zdávalo. Ta velryba ve snu připlula a odvezla ho do míst, kde si s ním ostatní hráli a nikdo se mu nepoškleboval. Horáček obdivuhodně znázornil tu osamělost uprostřed bezútěšného sněhu a ledu.

Díky písničce se ale modrý tučňáček spřátelil s jedním zvídavým černým. Hráli si a zpívali spolu…

Až si modrý tučňák uvědomil, že už není sám. A tak vymyslel novou písničku. Tahle už nebyla o osamění, nýbrž o přátelství. A byla tak hezká, že si ji přišli poslechnout i ostatní tučňáci a chtěli se ji naučit.

Jednoho dne se ale sen stal skutečností. Připlula obrovská velryba (Mimochodem, vidíte ji tam pořád v tom měsíci? To je úchvatná záležitost.) a nabídla modrému tučňákovi, že ho vezme s sebou pryč. Všichni tučňáka přemlouvají, aby zůstal. Je přece jedním z nich… A on nakonec velrybě poděkuje a vysvětlí jí, že ta píseň, kterou zaslechla, už neplatí.

„Vymyslel jsem to zrovna tady, když jsem tu byl před dvěma lety,“ řekl mi Petr Horáček uprostřed lesů za Prahou, když v říjnu, jako každoročně, přiletěl z Británie na prázdniny. „Moc mě to bavilo. I když ta knížka měla být původně hrozně smutná. Měla být o umírání.“

Autor psal a maloval příběh modrého tučňáka asi rok. Prý vytvořil asi šestnáct verzí. „Ten příběh je o přátelství a o tom, jaké to je, být jiný. A přitom někam patřit,“ vysvětluje Horáček. V úplně první verzi modrý tučňák s bílou velrybou opravdu odjel. Jeho kamarád byl sice smutný, ale slíbili si, že přijde doba, kdy se zase setkají.

„To bylo na nakladatele trochu moc. Dlouho jsme to předělávali,“ říká Petr Horáček. Ale přesto pořád neopouští myšlenku jednou vydat i tu „smutnou“ variantu příběhu obou kamarádů. Kniha Modrý tučňák je totiž pro Horáčka velmi osobní záležitostí. Autor ji věnoval svému nejlepšímu kamarádovi Richardovi. Richard už si bohužel Modrého tučňáka nepřečte – zemřel před pěti lety.

My s Prckem máme Modrého tučňáka moc rádi. Možná jste si všimli, že právě on je tou knížkou na naší společné fotce. Být jiný než ostatní se totiž ve společnosti mnohdy stále ještě nepromíjí. Ale my bychom měli dětem ukázat, že odlišovat se – třeba nosit brýle, mít zrzavé vlasy nebo čokoládovou pleť –  je naprosto v pořádku. Že kdyby byli všichni tučňáci černí, neměl by je kdo naučit tu krásnou písničku o síle přátelství.

Myslím, že Petrovi Horáčkovi se zas jednou něco povedlo. Podobný názor měl i britský deník Independent, který Modrého tučňáka před Vánoci zařadil mezi deset nejlepších obrázkových knížek pro děti.